Historie našeho života s bearded colliemi
Téměř od narození mě po celý život provázel v rodině pes. Nejdříve jsme doma měli jezevčici Dinku, dožila krásných 17 let. A pak si rodiče pořídili střední kníračku.
Když jsem „vyletěla z rodného hnízda“ (rok 1993) tak mi přišlo automatické, že si pořídím vlastního čtyřnožce. Rodiče mi to dost rozmlouvali, ale nakonec se se mnou přece jenom jeli „aspoň“ podívat na štěňátka bearded collií do chovatelské stanice Z Aušperka v Bystřici nad Pernštejnem. Po návštěvě už v podstatě bylo rozhodnuto, všechny nás uchvátila přívětivá povaha beardetek a jejich úchvatný zjev. A hned druhý den jsem si zamluvila černou fenku Aišu z Aušperka. Štěňátku jsem se věnovala jak jen to šlo, všude jsem jí brala s sebou, pak jsme začaly chodit na výcvik základní poslušnosti a už to jelo... V té době se v republice objevila převratná novinka ve výcviku psů - agilita. Začátky byly těžké, nebyly překážky na výcvik, vše se dělalo doma „na koleni“, všichni jsme se učili. Trénovaly jsme v podstatě na závodech. Když jsme po nějaké době dokončily parkur až do konce a nebyly diskvalifikované hned na začátku, byl to velký úspěch. Postupně jsme se vypracovaly, bylo to krásné období, téměř každý víkend jsme byly někde na závodech a myslím, že Aiša patřila k těm hodně šikovným psům. V roce 1996 se nám narodila dcera, začali jsem s rekonstrukcí domu a tak již na ježdění po závodech nezbýval čas a penízky. V tomto roce jsme také odchovali první vrh v naší rodině - chovnou stanici jsme nazvali Věrný sen. Aišinka byla ochotná dělat cokoli, hlavně, když se bude něco dít. A tak jsme zkusily záchranářský výcvik, kterému se věnuji dodnes. V jejích čtyřech letech jsem jí učila stopovat. Učila jsem jí, že přes překážky se neletí zběsile jen vpřed, ale musí také vzorně zpět. A obě jsme se učily vyhledávání v sutinách a terénu. V roce 1999 jako první bearded collie v České republice získala titul pracovního šampiona.
V jejích sedmi letech jsem s ní složila zkoušku ZZP 1 - vyhledávání v sutinách. K další zkoušce už nedošlo, v té době jsem čekala druhého potomka a s bříškem už se mi některými skulinami v sutinách dost obtížně prolézalo.
Pak se ale stal zázrak. Paní fenku musela z pracovních důvodů odříct. A tak jsme si na konci června 2003 přivezli domu vysněnou modrou fenku Fantazii od Emy Destinové.
Z Fany vyrostla fena jakou jsem si vždycky přála mít. Na výstavách jsme se neztratily a do práce má také chuť. Věnujeme se i nadále záchranářskému výcviku, i když na vrchol asi nikdy nedosáhneme, baví nás to myslím obě a budeme se snažit vylepšit, co se ještě dá.